Recenze: Dvůr mlhy a hněvu

Autor: Sarah J. Maas
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: CooBoo
Originální název: A Court of Mist and Fury
Počet stran: 664
Anotace: Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid. A stejně tak nemůže zapomenout ani na svou smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila.A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Na začátek musím říct, že do této knihy jsem se nepouštěla s velkým nadšením. První díl se mi nelíbil a původně jsem se do Dvora mlhy a hněvu ani pouštět nechtěla, ale na druhou stranu všichni básnili o tom, jak je druhý díl mnohem lepší a po jeho přečtení si tuhle sérii zamilovali, takže jsem mu dala šanci.

Druhý díl je opravdu v mnoha ohledech lepší než první. Jedním z nich je hlavní hrdinka Feyre. V první díle jsem ji nemohla vystát, zatímco tady mi byla celkem sympatická. Její deprese na začátku knihy byly naprosto realistické a pochopitelné, vzhledem k tomu, co se jí stalo u Amaranthy. Bohužel, občas se vrátila ta stará Feyre, které jsem měla chuť jednu vrazit (ti co četli, což je nejspíš většina, budou vědět, co myslím, když zmíním například trucování v jisté chatce).

Co se týče ostatních postav, začnu Tamlinem. Je úžasné, jak Sarah J. Maas dokáže čtenáře zmanipulovat. V prvním díle nás přiměla ho ze začátku nenávidět a pak si ho zamilovat, zatímco tady  nás opět přiměje ho nenávidět. Já jsem proti němu většinu knížky nic moc neměla, protože jsem pořád nechápala, co se vlastně stalo, ale na konci u mě definitivně prohrál. Tohle mu neodpustím.

V tomhle díle se také seznámíme se spoustou nových postav. Rhysandovy nejbližší společníky - Mor, Azriela, Cassiana a Amren - jsem si moc oblíbila, jejich škádlení bylo příjemným zpestřením. A každý z nich má velmi zajímavý příběh - je vidět, že si na nich autorka dala záležet.

Další postavou je Lucien. Většina lidí si ho v prvním díle oblíbila a pak byla zklamaná, že Feyre nepomohl, ale já jsem si k němu předtím žádný vztah nevybudovala, takže mi bylo jeho chování i teď celkem ukradené. Ale rozhodně se mohl zachovat jinak.

No a jako posledního jsem si schovala Rhysanda. On je prostě dokonalý - možná až moc. SJM ho napsala tak, aby jsme si ho zamilovali - a já můžu říct, že jí to naprosto žeru. Líbilo se mi, že autorka budovala vztah Feyre a Rhysanda postupně, rozhodně nic neuspěchala a nebyla to žádná instalove. Ovšem někdy mi příběh přišel až moc natahovaný a asi 500 stran bylo docela pomalých. Trocha
zkrácení by neuškodila. Posledních 100 až 150 stránek však nabralo pořádný spád a kdyby taková byla celá knížka, neměla bych jí vůbec co vytknout.

Konec byl naprosto úžasný a neskutečně mě navnadil na další díl, který se nejspíš pokusím přelouskat v angličtině, snad tomu budu aspoň trochu rozumět.

Svět, který autorka vymyslela je celkem zajímavý, bohužel se toho o něm až tolik nedovíme. Mohlo by mu být věnováno více prostoru a pořádně vysvětleny některé věci, protože mám pocit, že jsem toho dost pořád nepochopila.

Poslední věc, ke které bych se chtěla vyjádřit, jsou sexuální scény. Samozřejmě, je to new adult, ale přišlo mi, že tentokrát to autorka trochu přehnala. A asi na ně opravdu ještě nemám věk, protože jsem při některých dostávala záchvaty smíchu (ještě že jsem knihu četla doma), což asi nebylo asi úplně jejich cílem. No co se dá dělat.

Takže nakonec byl Dvůr mlhy a hněvu opravdu o dost lepší než Dvůr trnů a růží. Sice bylo co vytknout, ale jsem moc ráda, že jsem mu dala šanci a velmi se těším na další díl.

Hodnocení:
                       85%